Hlas z kádě

1. října 2015 v 17:18 |  Agrenej
Bylo sychravé podzimní ráno, mlha hustá jako mléko. Prostě ideální den na návštěvu Znesvěcených katakomb. Vyměnit vlhký vzduch pod širým nebem za zatuchlý, smrtí prodchnutý puch podzemních prostor pod dávno nepoužívaným hřbitovem. Rozhodně nejsem první, co se rozhodl toto opuštěné místo prohledat kvůli dávno zapomenutým klenotům ležících po boku rozkládajících se těl, přesto se na toto místo vypravují chudí dobrodruzi téměř každý den, neboť málokdo vydrží v temných tunelech dost dlouho, aby důkladně prohledal každou škvíru. Vždy se dá něco najít.


Bloumal jsem temnými chodbami několik hodin, proti nepohlcující černi bráněn jasně zářící loučí. Proti chladu však nepomáhala vůbec. Přesto svůj úkol výborně plnila, neboť díky paprskům světla odhalila mým očím několik zlatých mincí. Dobrý úlovek za žádnou práci.

Zrovna jsem se chtěl otočit a vrátit na povrch, když do melodie hrané mým skřípajícím železným overalem přibyl neznámý zvuk. Zvědavost mi nedala a já se opatrně sunul ke zdroji těch prapodivných mlaskavých zvuků. Z nenadání se do kuželu světla vřítil tlející nemrtvý! Ruce namířené mým směrem, prázdný výraz ve tváři. Za ním se táhla cestička ze zeleného slizu a kousků hnijícího masa. Zareagoval jsem rychle. Louč opatrně poslal ke stěně, aby nezhasla a já tak nepřišel o tu nejdůležitější výhodu. Než má uvolněná ruka popadla násadu pořádně ostrého sekáčku, nemrtvý se zakousl do okraje ohlodaného prkna, jež mi sloužilo jako štít, a kostnatýma hnátama se pokoušel oddělit můj obličej od vousu. Konečně se mi podařilo vyprostit zbraň a nemotorně se s ní ohnat před sebou. Ostří se nějakým zázrakem setkalo s ramenem slintajícího tvora. Na chladné kameny podlahy dopadla s hlasitým mlasknutím tlející ruka. Pomalu hnijící nemrtvý ustal v bojovém běsnění a zadíval se na useknutou končetinu tím typickým nepřítomným výrazem. Okamžitě jsem využil nabízené výhody, poskočil jsem (zmiňoval jsem se už, že jsem trpaslík?) a sekl jsem sekáčkem po umrlcově hlavě. Má občas spolehlivá zbraň přesekla jen vzduch nad náhle shrbeným nepřítelem. Za hlasitého řinčení jsem dopadl zpět na nohy. A dostal jsem tak silnou facku, až jsem se zatočil. Zelený sliz a další tekutiny rozkládajícího se těla mě pálily v očích, smrděly pod nosem a skrze překvapením pootevřenými rty se dostaly i do mé pusy. Okamžitě jsem si pozvracel nohy. Druhá rána zazvonila na mé přilbě… teda vlastně rendlíku, co jsem nosil na hlavě… a odstřelila jej kamsi do tmy. Konečně se mi podařilo se trochu sebrat a zaostřit zrak na mého soupeře. Nemrtvý tvor se opět napřahoval k útoku, v jediné ruce pevně svírající svou odňatou končetinu jako kyj. Rychle jsem prostor mezi námi rozdělil pevnou stěnou ohlodaného prkna. Bylo mi to k ničemu. Ruka dopadla vší silou na okraj štítu, zápěstí se obtočilo kolem a já dostal druhou spršku slizu a kousků zahnívajícího masa do obličeje. Okamžitě do mé obrany udeřila další rána a další a další. Rozumně jsem usoudil, že tento souboj jsem prohrál. Sekáček byl moc krátký na to, aby zasáhl na dálku bojující mrtvolu a navíc se v mém žaludku chystala na cestu druhá vlna zvratek. Vzal jsem nohy na ramena a bez jediného ohlédnutí utíkal k východu. Zastavil jsem se až ve vstupní kryptě, kde jsem za sochou zanechal vše, co jsem v minulém týdnu snědl.

Zbytek dne jsem strávil v horké vodě plné pěny, snažíce ze sebe dostat ten odporný smrad a pachuť. Koupel mě stála všechno ukořistěné zlato, ale jinak to prostě nešlo. Zrovna jsem se natahoval po čtvrtém kuse mýdla, barvitě proklínaje veškerou nemrtvou havěť, když voda v kádi náhle zabublala a ozval se prapodivný hlas: "Taky tak nesnáším ty zatracené nemrtvé." Leknutím jsem málem vyskočil do stropu, ale hlas pokračoval: "Možná bych tvou nenávist mohl využít. Možná můžeš být užitečný, ale jen pokud si ke mně najdeš cestu. Mé jméno je Káďolišr. Hledej, smradlavý šmudlo."

A já hledal, až jsem našel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama